Jsem princezna, budím se ne na stokrát, jsem čistá jak křišťá

Důvěra

Aby mohla žít osoba s lidmi, které má nebo chce mít ráda, musí jim důvěřovat. Ale máme to chápat tak, že by si mezi sebou měli důvěřovat úplně cizí lidé, kteří se znají sotva pět minut? To si myslím, není to správné. Důvěra by se měla budovat schůdek po schůdku, abychom opravdu věděli, že osoba, které se svěřujeme nebo na ni spoléháme, nás naráz nepodrazí. Ale co když opravdu "budujeme" důvěru správným směrem (věříme a zároveň spoléháme na danou osobu) jen s tou chybou, že jsme první schůdek (čili základ) položili špatně? Důvěřuje-li nám daná osoba, znaměná to vlastěně, že od nás nečeká žádný podraz, jestli to správně chápu. Jenže co když to jinak nejde a my prostě zalhát (zklamat) musíme? Samozřejmě neradi, ale nastávají situace, kdy by pravda nemusela být unesena. Příkladem může být lékařství. To už by musela být silná povaha, aby někdo řekl smrtelně nemocné osobě do očí pravdu. Ale zalhát bych také nedokázal už jen proto, že bych do ní vložil naději, která by okolí přinesla určitě velké zklamání. To už jsou situace k zamyšlení. Ale na druhou stranu by se lží mělo používat co nejméně (vůbec), protože zradíme-li jednou, může se pak na nás dívat dotyčný mezi prsty a vše, co bychom mu nadále sdělovali, by určitě řádně prověřoval. A co následky? Představme si situaci, že již někoho známe delší dobu, rozumíme si s ním, máme v něm (on v nás) plnou důvěru a náhle nám sdělí, že nám již v minulosti "podrazil nohy". Když neberu v úvahu to, jestli následky již pominuly či ne, jak se s tím vyrovnat? Samozřejmě záleží na povaze. Mávneme nad tím flegmaticky rukou nabo to budeme cholericky rozmazávat?