Jsem princezna, budím se ne na stokrát, jsem čistá jak křišťá

Co je to smrt? Pokračování života někde jinde nebo úplná ztráta existence člověka?
Domnívám se, že řada lidí - a není jich málo - se slova smrt nebo smrti jako takové bojí. Myslím, že se bojí toho, co je čeká. Jestli budou žít někde jinde nebo se ztratí úplně. Řekla bych, že si řada lidí nedokáže představit, jak to tady bez nich půjde. Asi si říkají, kdo bude vychovávat naše děti? Kdo bude dělat naši práci? A podobně...
Na každého z nás smrt čeká. Každý jsme se narodili s tím, že zemřeme. Někdo zemře mlád někdo déle. Určuje snad někdo nebo něco, kdo a kdy zemře? Myslím, že je to osud každého z nás. Mnohým lidem to přijde velmi nespravedlivé, když jim zemře někdo blízký. Tím spíš, když byl mlád a celý život měl před sebou. Z vlastní zkušenosti vím, že nám to přijde velmi nespravedlivé, zoufalé a bolestné. Hledáte někoho, kdo za to může, ptáte se, proč se to stalo právě vám. Máte moc otázek, na které vám nikdo nedokáže odpovědět. Asi proto jsem si přečetla jednu moc zajímavou knížku. V té knize lidé vyprávějí, jaké to bylo, když byli lékařem prohlášeni za mrtvého, ale poté se vrátili zpět do života. Vyprávějí o tom, že to bylo krásné, plné lásky a porozumění. Proto se domnívám, že tato kniha pomohla řadě lidí, kterým se stalo něco podobného. Ať už těm, jimž někdo zemřel nebo těm, kteří sami byli smrti blízko.
Myslím, že asi nikdo nikdy s úplnou jistotou nemůže říci, že je něco po životě. Někteří lékaři vysvětlují tyto jevy, ve výše zmiňované knize, jako zbytky fyzické aktivity mozku. Jiní věří v to, že posmrtný život existuje. Mezi ně patřím i já.
Domnívám se, že až zemřeme, tak přejdeme někam, kde se sejdeme s ostatními lidmi, které jsme znali. Každý má právo věřit, čemu chce. Já, aniž bych byla nábožensky vychovávaná nebo založená a na Boha nevěřím, myslím, že po smrti přece jen něco je. Ať je to cokoli. Proto se smrti nebojím...