Jsem princezna, budím se ne na stokrát, jsem čistá jak křišťá

Jak dým, zvedlo se ticho, zlostnej opak mlčení.
To splín oznámil příchod vrovným prstem vtyčeným.
Taková je někdy tvář noci
i když tě nesoudí, netrestá.
Prostě máš jen mizerjnej pocit,
že je to škaredá nevěsta.

Pár slov, půlka věty, šálek nudy, cizí muž.
Trapná lež místo květin, škoda mluvit, bylo hůř.
I taková už bývají rána,
když není z plískanic ániku
a tyvým snům vyzvání hrana
vzteklým štěkáním budíků.

Co na to říct, vždyť to znáš,
to co se řítí kolem náš je čas.
V domě, kde sníh střídá mráz,
místo růží vyklíčí zmistráz...

Zatímco čas drtí tvý kosti, plíce trhá věčnej strach.
Jen vzduch nabitej zlostí, až málem cítíš střelnej prach.
Taková je někdy tvář lásky,
i takovou mívá někdy tvář.
Kolem úst má dvě stejný vrásky,
obě pro smích i pláč.

Z tvých snů z bylo dost málo, vlastně už není z čeho brát,
a jen bůh víc co se stalo, jak se to vůbec mohlo stát.
Taková je mince v tvých dlaní-
-nemá žádnej rub a nemá líc.
Hradní stráž zavřela brány,
v zámku zarachotil právě klíč...

Co na to říct...